Rudé světlo

 

Výchozí jazyk povídky Rudé světlo byla čeština, proto uvádím i českou verzi, protože v té se cítím silnější v kramflecích :)

Rudé světlo

Seděli vedle sebe v malém vyhlídkovém letadle. Letadlo se rozjelo po travnaté ploše a odlepilo se od země. V tu chvíli dostalo všechno jiný rozměr. Ten pocit, který cítila bylo nadšení a štěstí? Výšky ji vždy uváděly do euforie. Dotkla se jeho ruky, jako by chtěla sdílet, to co právě cítí. Vlastně ji jeho ruka přitahovala. Její dlaň vklouzla do jeho dlaně. Ucítila jemné vibrace. Podivila se a pohlédla na jejich spojené ruce. A nevěřícně zírala na jemné bílé světlo, které vyzařovalo z jejich spojených dlaní. „To je nějaký druh halucinace, který se objeví ve výškách?“ Pomyslela si. Snažila se vychutnávat si let, ale moc se jí to nedařilo.

Její tělo sebou škublo. Na pár vteřin usnula. Ale zase se probrala.

„Ty usínáš!“ ozval se on. „Měla bys jít spát.“

„Ne, ještě chvíli chci být s tebou, prosím.“ žadonil její hlas.

Pokoj byl plný sametové tmy, která je zahalovala. A oni vychutnávali útulnou atmosféru tohoto okamžiku, když vedle sebe seděli na pohovce.

„Všiml sis toho v letadle?“ Porušila ticho ona. „Myslíš to bílé světlo?“ Odpověděl.

„Takže sis toho všiml! Ano, A ty vibrace.“

„Myslela jsem, že to je nějaká halucinace.“ Řekla ona. Jako obvykle začal rozebírat teorii, kterou nadhodila.

Ona se v tu chvíli rozhodla riskovat. Srdce jí bušilo, jako o závod. Přisunula se blíž a než stačil zareagovat, seděla mu obkročmo na klíně. Objala ho kolem krku a políbila ho. Při spojení jejich rtů se najednou kolem nich rozlilo zlaté světlo a ozářilo místnost, jako scénu na divadle. Údiv v jeho očích ji rozesmíval. I když taky nechápala, co se to děje. Odkud se to světlo bere? Světlo stále svítilo, i když se jejich rty odlepily. Teď se přesvědčili, že oni dva jsou zdrojem toho světla.

Nechápavě na sebe zírali. On byl v rozpacích, rozhodně se červenal. Ona byla mnohem bezprostřednější. Vrtalo jí hlavou to světlo, ale byl to on, kdo byl středem její pozornosti. Jeho blízkost měla elektrizující účinek na její smysly. Neodolala a znovu ho políbila….

.

.

.

.

cenzura

.

.

.

.

Ještě byli trochu zadýchaní a rudé světlo zářilo tak pronikavě, že museli přivírat oči. Svět vířil a kolotal kolem nich, tma se mísila s rudým světlem a blízký příboj jim narážel do uší. Zažili něco jako spojení duší v extázi?

Něžně se odtáhla. A světlo pohaslo. Zahalila je tma. Ona vstala a otevřela dveře dokořán. Do místnosti se vedral chladný noční vzduch. Zhluboka se nadechla a vyšla ven. Po obloze letělo tisíce hvězd.

„Takový obrovský roj meteoritů?“ Ozvalo se za jejími zády. Usmála se, když jí objal kolem pasu. V tu chvíli jejich srdce začala rudě zářit. „Chtěl bych je vidět zblízka.“ Řekl on. „Můžeme tam doletět.“ Řekla ona. Oba se zasmáli. V tu chvíli se jejich nohy odlepily od země a oni začali stoupat. Instinktivně chytila jeho ruce a on jí k sobě přitiskl silněji. Pomalu stoupali vzhůru, ale nabírali rychlost. Zavřela oči. „Teď se probudím.“ Říkala si. Ale chladný vzduch proudící kolem jejích tváří a trhající její šaty jí nenechával na pochybách. Nebyl to sen.

„Můžeš to nějak ovládat?“ Ozval se jeho hlas. „Zatím jsem nepřišla na to jak. Hodil by se manuál.“ Odpověděla.

Byli už vysoko nad zemí, světélka dole pod nimi byly jako špendlíkové hlavičky. Když pohlédla vzhůru, meteority nad nimi byly už dost blízko. Teď jí trochu zamrazilo. „Jak to zastavíme?!“

Usilovně myslela na to, že chce zastavit. A kupodivu, rychlost se zmenšovala. Oddechli si. Ale jen na krátko. Kolem nich prolétaly hořící balvany šílenou rychlostí. Vlastně ty útvary ani neviděli, jen hořící čáry. Je jen otázka času, kdy do nich některý narazí!

„Zkus myslet na návrat,“ Zakřičel jí do ucha on. „Ještě že ho tady mám, už bych začala panikařit.“

Ale co se to děje! Teď vedle nich zastavil jeden letící útvar. Ne, nebyl to balvan. Byla to kapsle, ve které sedělo podivné tmavě fialové stvoření. V jeho tepnách pulzovala černá tekutina. Jeho čtyři oči zíraly na jejich zářící srdce.

A teď jim v hlavě zazněl hlas, aniž by zahlédli cokoli, co by připomínalo ústa. „Bytosti rudého srdce, pojďte s námi do našeho nového domova.“ Než se stačili zeptat jak, objevila se kapsle, pohltila je a oni byli uvnitř. On položil ruku na sklo před nimi, ale v tu ránu sklo promluvilo. „Nedotýkej se mě!“ Prudce stáhl ruku. „To je nějaký biologický materiál nebo co.“ Zamumlal potichu. „Biologický materiál?! Jsem dcera kogona před námi, důstojníka letecké gardy, přiděleného speciálně vrchnímu vzyvateli rudého světla.“

Seděli tedy v živém organismu. A ano, teď ucítili jemný pulz, který prostupoval celou kapslí. Za sklem se míhaly ohnivé linie ostatních stvoření.

„Kam letíme?“ Ona neovládla svoji zvědavost. „Letíme na planetu Orion.“ Odpověděl kogon.

„Jak to, že tady můžeme dýchat?“ Pomyslel si on. A otázek, na které by rád znal odpověď bylo víc.
Evidentně mířili k planetě před nimi. Svým vzhledem trochu připomínala Zemi. „Modrá planeta.“ Pomysleli si.

Ale to už byli blízko a kogon se ozval. „Sestupujeme.“ Proletěli mraky a náhle uviděli zelené a modré plochy pod sebou. Jak se blížili k povrchu, poznali, že modré jsou vodní plochy. „Zelená jsou lesy?“ Pomyslela si. Kogon dosedl na zem a vyplivl je ven. Kolem nich se míhali tisíce kogonů a fialových bytostí. Jak si mohli všimnout, tak převážná většina z těch tvorů měla jen jedno okno, někteří měli dvě, ale těch bylo málo. Kogoni vyplivli svůj náklad a okamžitě odlétali směrem k vodě. Fialové bytosti spěchali k obrovské skále a tam se shromažďovali. Záhyby jejich těla se vlnily, skrývaly snad za nimi nohy? Ale pak si oba všimli, že se bytosti nedotýkají země.

Než stihli podrobněji prozkoumat bytosti a planetu, stál za nimi vrchní vzyvatel rudého světla.

„Pojďte prosím se mnou.“ Následovali ho. Vedl je ke skále, která se tyčila před nimi. Fialový lid jim ustupoval, když kráčeli vpřed. Ta masa fialových těl s černými žílami se vlnila, jako prapodivný oceán.

Došli ke skále. Vzyvatel se postavil před fialové moře těl a vypadalo to, že bude mít proslov. Ostatně, všichni na něco čekali. Oba teď uslyšeli vzyvatelův hlas. Pohleďte. A jeden z jeho záhybů se pozvedl směrem ke skále. Pohlédli tím směrem. Před skálou byl balvan. Ne, to není balvan. Ona i on šli blíž. Temně rudý, téměř černý útvar, ve kterém pulzovala tekutina. Pohlédla na vzyvatele. „Co to je?“ „Toto je tepna Orionu.“ Život na této planetě je možný jen díky této žíle, ve které proudí životodárná krev Orionu.“ Znělo to neuvěřitelně, ale všechno bylo tak neuvěřitelné, že se příliš nedivili.

„Bytosti rudého srdce, potřebujeme vaši pomoc. Odešli jsme z našeho domova na planetě Syrim, protože nás napadli nájezdníci z hvězdy Morfor a zničili naši planetu.“ Promluvil vzyvatel.

„Ale jak my dva vám můžeme pomoci?“ Zeptal se on pochybovačně.

„Potřebujeme vaše rudé světlo.“ Zvláštní. Ani na chvíli nezaváhali a chytili se za ruce. Jejich srdce se rozzářila rudým světlem. V tu chvíli fialové moře zahučelo. Zdálo se, že nový obyvatelé Orionu jsou rudým světlem fascinováni.

„Přistupte blíže.“ Ozval se vzyvatel. „A dotkněte se tepna Orionu.“

Pohlédli si do očí a on pokývl hlavou. Jejich ruce se dotkly pulzující blány. V tu chvíli z jejich srdcí vytryskl proud rudého světla, který pronikal do tepny, mísil se s krví Orionu, která v tepně vřela a bouřlivě kolotala. Oba to cítili pod svýma rukama. Za okamžik ze žíly vytryskl nesmírný proud energie. Tento gejzír perleťové barvy tryskal vzhůru a zahaloval planetu do neviditelného pláště.

Filové moře vzrušeně mávalo svými záhyby.

Proud energie slábl a oni si uvědomili, jak jsou vyčerpaní. Vzyvatel nenápadně pokynul a objevil se kogon. Než omdlela, slyšela kogonův hlas. „Děkujeme, bytosti rudého srdce.“

Když se probrala, seděla v kogonu a pod hlavou měla jeho rameno. „Jsi vzhůru?“ Zeptal se on. Přikývla. „Bude ten štít fungovat?“ Zeptala se starostlivě. Usmál se. „Funguje!“ Udiveně na něj pohlédla. „Jak to víš?“ Viděl jsem to na vlastní oči, vlastně neviděl.“ Zasmál se. Ona nechápala. „Štít funguje tak, že planeta není vidět. Sám jsem se o tom přesvědčil.“ Oddychla si. Ale okamžitě ji něco napadlo. „Jak se kogon vrátí domů? Když není planeta vidět.“ A kogonův hlas jí odpověděl. „Nevrátím se.“ „Cože?“ Vykřikli oba najednou. „Toto je jednosměrná mise. Nebudu mít energii na návrat.“ Pronesl klidně kogon. „Ale...ale...co tvůj otec, co ty? Nechceš se vrátit?“ Byl jsem pověřen, abych dopravil naše zachránce bezpečně domů. To je můj úkol.“ Vraceli se v pochmurné náladě. Už nepromluvili, ale jejich prsty byly propletené a srdce blikala rudě. Dosedli na zem a ocitli se venku na matičce Zemi. „Děkujeme...“ Než stačila poděkovat, kogon se scvrkl na malou kuličku. On jí sebral ze země a vstrčil si jí do kapsy.

Teď se rozhlédli. Stáli na pláži před domem. Vraceli se do domu. Ona se zastavila ve dveřích a než zavřela, pohlédla na oblohu. „Myslíš, že Země má taky tepnu?“ A on se vědoucně usmál do vousů.